Charlie Lister - Dostihoví greyhoundi



Kapitola 5

Dům a kennely patřící Charliemu zabírají 5 akrů v malé vesnici jižního Cliftonu, blízko Newarku v Nottinghamshire. Charlie tam bydlí posledních 12 let a v průběhu té doby kompletně přestavil dům a vybudoval kennely.

Býval to pouze přízemní dům se dvěmi pokoji. „Když jsme jezdívali kolem, moje žena Val vždy říkávala jak je to krásné místo a jak by se jí líbilo tady bydlet. Jednoho dne, zrovna když jsem jel kolem, uviděl jsem nápis, že je toto místo na prodej. Ihned jsem se o nabídku zajímal a dům jsem koupil. Stalo se to před více lety, ale nastěhovali jsme se tam rok před smrtí mé ženy.“

Nyní je to prostorný a pohodlný dům a je samozřejmě nutné předpokládat, že všechny zdi jsou pokryty malbami a fotografiemi vynikajících psů, které Charlie trénoval. Na všech místech jsou vítězné trofeje, ale daleko více jich je zabaleno v krabicích. Tak velkou místnost, kde by se dalo vystavit vše, tam Charlie nemá. Také majitelé psů mají trofeje doma, ale prostoru je prostě málo.

Navzdory mnoha vítězstvím, Charlie stále hladoví po dalších velkých vítězstvích. „Miluji když vidím psi běžet a miluji když je vidím vyhrávat. Musím upřímně přiznat, že si to užívám stále stejně jako když jsem s běháním začínal.“ Někteří trenéři až úzkostlivě zaznamenávají úspěchy svých psů ale ačkoliv se Charlie náruživě stará o každý závod svých svěřenců, netráví čas přemýšlením o minulé slávě. „Kdybyste se mně zeptali kolik dostihů moji psi vyhráli za rok, neměl bych jistou odpověď. Když máme za sebou velké vítězství, lidé říkají, že by se vsadili, že jsem pak týden oslavoval. Ale pravda je taková, že hned příští ráno se musíme starat o všechny psy stejně jako jindy. Musíme psy nakrmit a běhat s nimi tak, aby byli dobře připraveni. Máme příliš mnoho práce než abychom mohli jenom myslet na to co bylo den před tím. Ne že bych si vítězství neužíval, je to hlavně to, co mně udržuje ve schopnosti stále dál vynakládat enormní úsilí.“ Charlie má též velký počet vysloužilých greyhoundů v kennelech. Jeho dva psíci, Jack Russells, se jmény Twiggy a Tania, vládnou v domě. „Vždycky jsme měli tuto rasu psů doma, mám je velmi rád, protože mají výbornou povahu. A k tomu ještě mám papouška.“ Des Loughrey, chovatel greyhoundů a faraónských psů v Irsku, měl papouška a já jsem si ho od něj vzal. Des ho naučil říkat Charlie Lister, takže kdykoliv přijdu, papoušek mně osloví jménem. Jmenuje se Joel a je to fantasticky upovídaný papoušek. Velice rychle napodobí slova i celé fráze. Dovede například napodobit zcela věrně zvonění telefonu. Máme dva přístroje, a přestože každý zvoní jinak, papoušek dovede napodobit oba druhy zvonění. Zlobím se, když se něco udělá špatně, používám při tom drsnější slovník a papoušek si pak vybírá přesně tato slova.“

Personál

Listerův kennel zaměstnává 5 lidí. Stejně jako Charlie a jeho partnerka Pat Cartledge, tam ještě pracuje asistent trenéra Chris Avers a zaměstnanci Ian Sutherland a Martin Archibold. Tito tři zaměstnanci bydlí v místě a tak mohou zvládat v práci pozdní večery a časná rána tak, jak jejich práce vyžaduje. Někteří mladíci si představují, že zde je práce od devíti do čtyř a pak že mohou jít na dostihy. Ale taková práce tohle není. Jsem šťastný, že mám takový personál který je připraven pracovat tak jak je třeba. V současnosti musím říci, že to je nejlepší personál, jaký jsem kdy měl. Jsou spolehliví a opravdu rozumí psům. Dokáží opravdu pracovat tak, jak je třeba. Charlie je přísný, stará se však dobře o svůj personál, ale pak i vyžaduje dobře odvedenou práci. Konkrétní strašidlo pro personál je například dochvilnost. Vždycky přijíždí do práce první tak, aby tam byl dříve než dorazí ti ostatní. Chce, aby věděli, že když tam může být šéf, musí tam oni být také.

Od ledna 2002, kdy Charlie měl mrtvici,udělal si Charlie život trochu lehčí, zůstává v posteli ráno do půl osmé a teprve pak chodí do kennelů. Vstává tak ale i v den, kdy se vrátí z dostihů až v pozdní noci což často bývá kolem půl druhé až dvou hodin. Pak je třeba psi nakrmit, případně jim přiložit obklady na nohy nebo podobně. Jede-li někdo z personálu na dostihy, Charlie zase musí hned ráno vidět psy a vědět zda jsou pořádku. Přesto říká, že svému personálu věří, udělají v kennelu spoustu práce. Je třeba aby s ním pracovali lidé, kterým se práce ukáže dvakrát či třikrát, ale pak předpokládá, že již budou pracovat samostatně a spolehlivě.

Práce které je nutné vykonávat v kennelu

Charlie naučil svůj personál jak pečovat o psy, masírovat je a jak se starat o drobná poranění. Požadavky psů na pohyb má rozděleny do dvou skupin. Část z nich chodí na tréninky a část na procházky. Rád má rozdělenou práci tak, aby každý pes měl přesně to, co potřebuje. Psi jsou rozděleni podle toho, zda se připravují přímo na dostih, nebo zda zatím jenom trénují. Někteří psi musí chodit ven večer, aby v noci dobře spali.

Mnoho lidí, kteří pro mne pracovali, získali takovou praxi, že mohli pak dostat trenérskou licenci, někteří z nich jsou velmi úspěšní ve své profesi.

„Michal Harris u mne pracoval čtyři roky a nyní je trenérem v Monmore. Jeho otec mu dal nějaké kennely, aby mohl začít. Když mně oznámil že chce odejít řekl, že samozřejmě počká, dokud za něj nenajdu vhodnou náhradu. Asi po šesti týdnech jsem mu oznámil, že již může odejít a tak pokračovat ve svém záměru. Byl to opravdu velmi dobrý pracovník a jeho svědomitost mu nedovolila odejít a nechat mně na holičkách.“

Jedna věc, kterou nemůže Charlie vystát je, když chce trenér zabrat všechnu pozornost jen pro sebe. Někteří trenéři nechají svůj personál dělat veškerou práci kolem psů a pak když se stane a pes vyhraje velký závod, trenér se náhle objeví a vezme psa a jde s ním k fotografům a na rozhovor s novináři. Myslím si, že se to tak nemá dělat. Každý z personálu by měl zažít úspěch, který je přece výsledkem práce jich všech. Když s ním někdo z jeho personálu cestuje a stará se o psa při dostihu, měl by v tom mít zapojenou i poslední část, to znamená zažít úspěch při vítězství. Něco jiného samozřejmě je, má-li více jeho psů v dostihu a je pak potřeba každé ruky. Charlie je však rád na dobré pozici v hledišti tak, aby viděl dostih co nejlépe. Také se stará, aby jeho personál měl vždy co jíst a nemusel shánět jídlo namísto toho aby pečoval o psy.

„Některé dráhy jsou lepší než jiné. V Irsku je péče opravdu dobrá. Vzpomínám, jak jsem přijel do Tralee, byl jsem uvítán personálem dráhy, a ti mi též hned ukázali, kde mohu dostat jídlo. Velké dráhy mají hodně peněz. Spočítal jsem si, že si žijí mnohem snadněji než personál v kennelech.

Denní rutina

Pravidelný, stále dodržovaný postup je základem, když se chcete dobře starat o kennel, který má 35 greyhoundů a každý z nich má své vlastní potřeby. Jsou tam psi, kteří jsou určeni k závodům, psi, kteří se připravují speciálně pro velké dostihy, psi, kteří musí odpočívat, feny, které hárají, psi, kteří si léčí zranění a k tomu několik „důchodců“, kteří potřebují speciální péči. Za ty roky, po které se Charlie stará o psy, vypracoval si pravidelný režim, který je vyzkoušený a vhodný jak pro psy tak pro personál.