Vytvoření bezpečného povrchu na dráze pro greyhoundy vyžaduje mnoho přemýšlení a plánování. To je spojeno více s rozhodnutím, aby účastnící opustili dráhu bezpečně, než s výběrem sofistikovaných opatření. Aby organizátoři závodů greyhoundů uspěli při stavbě a údržbě bezpečné dráhy, pak se musí ztotožnit s jednoduchou filozofii zahrnující důslednou aplikaci všech nejnovějších poznatků o bezpečném běhání.
Během konference W.G.R.F. v Dublinu roku 1994 bylo uvedeno, že pro údržbu golfového trávníku je třeba učební doba sedmi let, zatímco pět minut praxe s traktorem se zdá být dostatečným tréninkem pro údržbu dráhy pro závody greyhoundů. Jistěže to není všeobecně platné, ale existuje dosti případů, které svědčí o špatném porozumění přípravě a údržbě dráhy z hlediska zajištění bezpečného povrchu.
W.E.Roy se při studiu pohybového aparátu greyhoundů nejlépe vyjádřil v jeho srovnání s orchestrem. Všechny části těla se musí smísit do harmonického modelu - od jemného náklonu hlavy a ocasu kvůli rovnováze ke koordinovanému úsilí každé končetiny a všech svalů celého těla. To vše dohromady pak umožní uskutečnit všechny pohybové funkce. Naopak, stejně jako u orchestru, nejsou-li všechny nástroje dobře naladěny ve spojení s celkem, je každá chyba ihned patrná.
Každý organizátor dostihů hledá určitý vzorec chování a míst, kde se snižuje množství nehod a zranění tak, aby se životní dráha greyhounda ubírala všemi směry k využití jeho přirozeného potenciálu. Příliš mnoho dostihových greyhoundů selhalo v době, kdy dosahovali svých nejlepších výsledků na dráze v důsledku zranění, kterým by bylo možno předcházet lepší přípravou dostihové dráhy. Následkem pak je, že se pes podrobí rozsáhlé léčbě ve veterinárních ordinacích. A každé takové stažení psa z dráhy ovlivní též majitele a trenéra.
Z běhání na bezpečných drahách profitují v první řadě samotní greyhoundi, kteří by měli být schopni běhat delší čas bez zranění a tím si prodloužit svoji dostihovou kariéru a přiblížit se ke svému běžeckému potenciálu. Prospěch mají též majitelé a trenéři a také organizátoři dostihů, kteří zaznamenají menší počet odstoupivších psů a také všichni ti, kteří ocení, že všichni závodníci odcházejí z dráhy bez zranění.
Je nezbytně nutné, aby každý organizátor dostihů měl alespoň určitý stupeň znalostí z fyziologie nebo veterinárních věd, aby řádně porozuměl požadavkům dostihových greyhoundů. Běhání na písku nad hranicí přílivu nám ukáže, jak těžké je zrychlit, když chybějící přilnavost mokrého písku s chodidlem způsobuje ztrátu rovnováhy. Když pak zkusíme běhat na mokrém hladkém písku pod hranicí přílivu, zjistíme, že chodidlo má lepší záběr, který umožňuje pohyb zrychlovat a koordinovat. Z toho vyplývá i poznatek, že vhodná kombinace písku a vody poskytuje přiměřeně tlumící povrch, který zároveň snižuje zhutnění povrchu při jeho zatížení. Pokud písek udrží perfektní otisk nohy tak, že stopy jsou zřetelně rozeznatelné navzdory rychlosti běžce, plyne z toho, že písek a voda jsou nejlepším předpokladem k dosažení maximální rychlosti bez rizika zranění.
Dosažení optimálního stavu dráhy pro greyhoundy je záležitost citu a tvrdé práce. Udržování povrchu dráhy na této úrovni je složité, protože náhlý liják zvýší podíl vody takže dráha je příliš nasáklá. Personál dráhy může vždy vodu na dráhu dodávat, její odstranění z dráhy je však obtížné.
Je několik aspektů týkající se fyziologie greyhoundů a běhu samotného předurčující konečný obrázek přípravy dráhy. Více detailních informací lze nalézt v některých z výborných prací Dr. Jima Gannona nebo jeho současníků, jako je Bob Gillete z veterinární univerzity v Kansasu. Některé jeho nákresy a data jsou uveřejněná v publikaci Safer running tracks s jeho souhlasem.
Několik studií základního běžeckého vzorce greyhoundů ukázalo, že stopy greyhoundů následují v určité pořadí. Toto pořadí se nemění, pokud greyhound není vyveden z rovnováhy špatnou oporou nohy nebo kolizí s jiným greyhoundem. Když pes běží tak, že dopředu jde nejprve levá noha, sled kontaktu jeho noh s drahou by měl být: levá přední (LF), pravá přední (RF), pravá zadní (RR), levá zadní (LR) - viz následující obrázek.
Když se přední nohy dotknou země, nesou 60% celkové hmotnosti psa. Kontakt přední nohy se zemí je začátkem podpůrné fáze, zadní nohy nesou pouze 40% hmotnosti, protože bod dotyku je za těžištěm těla. Síla vyvinutá zadníma nohama se přenáší do vodorovného zrychlení s minimálním brzdícím impulsem po dobu optimální opory pro greyhounda. To znamená, že dráha musí současně umožnit tlumení dopadu předních nohou a zároveň umožnit odraz zadních nohou.
Ke konečnému popisu pořadí pohybů a působících sil vedlo využití zdokonalených vysokorychlostních kamer a výzkum v oblasti tlakových desek instalovaných pod povrchem dráhy.
Poté, co se přední noha dotkne povrchu, přesouvají se zadní nohy pod tělo. Přední nohy jsou mezitím tlačeny dozadu, zatímco tělo se pohybuje vpřed. Jak ukazuje obrázek, zadní a přední nohy se kříží pod tělem, poté se zadní nohy začínají odrážet a přední nohy se natahují dopředu v přípravě na letovou fázi.
Použijeme-li příkladu uváděného Robertem Gilettem, pak na přední nohu psa o hmotnosti 32kg pohybujícího se rychlostí 38mph (61km/h) působí při dopadu síla 39kg. V jiných příkladech je uváděna síla rovnající se 147% tělesné hmotnosti.
Z toho zcela jasně vyplývá, že povrch dráhy musí být připraven tak, aby horní dopadová vrstva tvořená pískem, vodou a vzduchem ve správném poměru absorbovala náraz takové síly při dopadu. Řešení navržené irským trenérem Patem Daltonem spočívá v tlumící vrstvě 1,5-2inch (3,5 - 5cm) písku na povrchu a 4-6inch (10-15cm) pevnějšího základu. To zajistí dostatečně hluboké zaboření nohy do horní vrstvy dráhy a rozložení dopadové síly aniž by došlo k podklouznutí nohy vpřed. Je dobře zdokumentovaných faktem, že kolem 75% psů jde na rovince dopředu levou nohou. A můžeme najít přímou úměru s 78% podílem zranění záprstních kůstek na levé noze nebo výskytem zranění levé holenní kosti.
Je také nutno dodat, že v případě nedostatečného kontaktu pod horní dopadovou vrstvou dochází k druhotnému pohybu přední nohy při dopadu, který způsobuje zranění šlach a svalů. Je jasné, že nedostatečná bezpečná opora také nepříznivě ovlivní schopnost greyhounda využít zadních nohou k efektivnímu pohybu vpřed.
Původní předpoklady Dr. Jima Gannona, že všichni greyhoundi jdou do první zatáčky pravou přední nohou byly potvrzeny ve Woodlands Kennel Club s využitím videokazet. Důsledkem toho je, že změna vedoucí nohy při vběhnutí do zatáčky snižuje stabilitu greyhounda a činí ho více náchylným při kolizi s ostatními psy.
Pat Dalton doporučuje ke snížení počtu nehod v zatáčce způsobených změnou vodící nohy postavit dráhu tak, aby měla postupný náklon z rovinky bez znatelné náhlé změny sklonu. Pokud jsou rovinky dlouhé 200feet (61m), potom by mělo být klopení zatáčky 1° od vnitřního okraje dráhy k vnějšímu zhruba 80feet (24m) před zatáčkou, zvětšující se na 2° klopení 60feet (18m) před zatáčkou, dále 3° klopení 40feet (12m) před zatáčkou, 4° klopení 30feet (9m) před zatáčkou, 5° klopení 20feet (6m) před zatáčkou a 6° klopení 10feet (3m) před zatáčkou. Když pak rovinky přechází do zatáčky psi se již nemusí přizpůsobovat klopení, protože již mají správný krok.
Nemělo by být tedy sporu o tom, jestli klopení vytváří bezpečnější běžecký povrch nebo ne. Greyhound o hmotnosti 32kg běžící rychlostí 38mph (61km/h) potřebuje překonat sílu ve vodorovné rovině odpovídající hmotnosti 25kg, aby překonal odstředivou sílu působící v zatáčce bez klopení. Celková síla, odpovídající ca. hmotnosti 45kg pytle brambor, musí být přenášena hleznem.
Jim Gannon uvádí, že hlezno je nejkomplikovanější seskupení kostí a kloubů v těle a nemůže nás tedy udivit, že právě toto místo je zdrojem mnoha problémů. Hlezno je tvořeno 7 tarzálními kostmi, některé z nich jsou dlouhé, některé z nich jsou docela krátké. Ty pak dohromady se 4 hlavními klouby jsou ekvivalentní s lidským kotníkem. Hlezno bylo uváděno na prvním místě akutních problémů kostí z dostihových zranění v oficiálních statistikách ve Spojených státech (Bloomberg 1989).
Hlezno je kladkový kloub, který se může pohybovat snadno v jednom směru. Nicméně nemůže odolat 45kg pytli brambor, kterým ho zatížíme na neklopené zatáčce, z čehož plyne poškození tkáně greyhoundů běhající na takových dráhách.
Byl vyvinut přesný matematický model pro stanovení potřebného sklonu dráhy nutného ke snížení odstředivé síly téměř k nule. Pokud by v případě psa o hmotnosti 32kg bylo klopení dráhy 38° ve vodorovné rovině, výsledná síla (odpovídající v tomto případě hmotnosti 41kg) by byla směřována do dráhy, vylučující horizontální napětí působící na hlezno a na zbytek nohy. Grafické znázornění těchto sil.
Klopení 38° odpovídá zhruba sklonu 5inch na 1feet (127mm na 305mm), takže trať o šířce 18feet (5,5m) by byla na vnějším okraji vyšší o 7,5feet (2,3m) oproti vnitřnímu okraji. Ačkoliv je možné vytvořit takové klopení, nebylo by možné ho udržovat mezi jednotlivými běhy. Problémy by nastaly i při deštivém a větrném počasí.
Lepší způsob je vytvořit klopení, které je možné udržovat mezi jednotlivými běhy. Robert Gillete navrhuje klopení zatáčky 12,5° tzn. 1,5inch na 1feet (38mm na 305mm). Síly působící ve vodorovné rovině se sníží o 16% tzn. z 25kg na 21kg. Některé výpočty klopení z Nového Jižního Walesu se shodují, že 13° klopení je v pořádku pro většinu drah, ačkoliv klopení by mohlo být sníženo na 8° tzn. 1inch na 1feet (25mm na 305mm) bez působení nevhodných sil ve vodorovné rovině.
Takže tady je jasně stanovený model pro výpočet klopení zatáčky. Bez klopené zatáčky se může greyhound zranit kvůli příliš vysokým sílám v horizontální rovině působícím v zatáčce na hlezno. S každým stupněm klopení v zatáčce se zvyšuje bezpečnost greyhounda, protože se snižuje působící odstředivá síla.
Faktem je, že greyhound potřebuje v klopené zatáčce méně energie k překonání odstředivé síly a zbývá mu více energie potřebné pro samotný běh vpřed. To znamená, že greyhound běžící na dráze s vhodně klopenou zatáčkou může snáze udržet rychlost a pozici.
